Na večeři v San Diegu

Dnes se podíváme do San Diega, kde jsme byli o víkendu a zajdeme spolu na večeři do „JUNIPER AND IVY“. Co že to je?

Nic, jen jedna z mnoha restaurací, jen Karen jednou viděla, jak její sestra jedla jeden dezert, právě pocházející z této restaurace a prostě se rozhodla, že tam musíme zajít.

Na večeři se musíte objednat hodně dopředu, páč zase tak jednoduché to není. V restaurantu totiž vaří jeden z finalistů televizní show TOP CHEF, Richard Blais. Televizní show Top Chef je jedna z mnoha, využívající klasickej scénář vyzařování, tak jako všechny ty pěvecké soutěže, designerské, talentové atd. Top Chef začalo v roce 2006 a už je v TV dvanáctým rokem. Byly roky, kdy jsem to hltal všemi doušky a sledoval každý díl. Ty roky jsou ale pryč a už mě to dávno nebaví. Nicméně mi se podíváme na osmou řadu, vysílanou v roce 2011, kdy jedním z účastníků v soutěži byl právě Richard Blais. To nakonec vyhrál, a i když pochází z New Yorku, dal se dohromady s jedním investorem ze San Diega no a zbytek příběhu si můžete domyslet. Slovo dalo slovo, partner dodal dukáty, Richard dodal um a vznikla z toho restaurace Juniper a Ivy, ve které jsme se my octnuli v sobotu večer.

Restaurace je vidět, že do ní nasypali poměrně hodně, jen ty čtyři šrouby kolem toho sloupu před vchodem si mohli odpustit. No nic, tady ho máme, Richarda.

Byl tam kousek do nás a dokonce vařil. Člověk by si myslel, že postaví restauraci, zaučí personál a pak už dělat nebude, ale omyl. Dře jako kůň a vypadal jako, jako dobrej šéf. S každým si každou chvilku tzv. „srážel pěsti“, nebo jak se tomu říká…no rozumíte, takovýto, jak si dva kámoši, co se potkají, srazí pěsti k sobě.

No jen se podívejte sami na vnitřek restaurace: http://www.juniperandivy.com/

Posadili jsme se a já si objednal cocktail UNDER THE ROSE. Bylo to z vodky/citronu/medu/maraschina a rose water mist.

Přitom jsme trochu zpovídali našeho číšníka. Tak restaurace má kapacitu 350 míst a byla „po víčko“. Na menu mají k dispozici celkem 1000 položek, ale do manu, jako takového, co dostanete u stolu je jich pár. Menu je každý den jiné, prostě to rotují a tudíž tisknou manu každý den. Menu bylo vytištěno na kvalitním papíře, ne žádný póvl a tisk byl ve velké kvalitě. Na tom rozhodně nešetří.

Všude je takové to „reclaimed wood“, tzv. rekultivované dřevo. To je tady v Californii teď momentálně velká móda a všechny „in“ podniky se předbíhají v tom, jak ho použijí. Jen koukněte na ten strop. To dřevo vzali někde z nějaké stodoly, jen ho zbavili prachu a nečistot a plácnuli ho tam. Tady v Calironii si hlavu s izolací nelámou, tady zima není. To se to pak staví.

Staré trámy, co někde naleznuli. Ale to je v Praze myslím taky. Taky je to na hodně místech.

A tady ho máme zase, Richard je tam nalevo do toho sloupu.

Dostali jsme za úkol si dát SMOKED BUTTERMILK BISCUIT. Přinesou vám to přiklopené skleněnou kopulí, ve které je kouř a na stole před vámi to odklopí. Je to sice obyčejný biscuit, ale ta kůrčička má opravdu závan kouře, bylo to dobrý. Stál $5, a pokud si k tomu dáte ještě játrovou paštičku, připravte si navíc ještě $8.

K jídlu mají vesměs male porce a vy si máte sdílet, tzv. rodinná forma a tak jsme si dali hned tři předkrmy.

Tohle jsou dva, ten nalevo je HALIBUT CEVICHE. S Ceviche se tady v LA teď roztrhnul pytel. Ceviche (výslovuj sevíče) je pokrm z ryb, oblíbený v přímořských oblastech latinské Ameriky. Připravuje se ze syrového rybího masa (používá se např. tuňák, žralok, zlak nachový nebo ledovka patagonská), které se nakrájí na malé kousky a marinuje několik hodin v citronové nebo limetové šťávě a pak se smíchá s nakrájenou cibulí, chilli papričkami a dalšími ingrediencemi. Kyselina citronová způsobí, že v mase proběhne denaturace a stane se poživatelnějším (na rozdíl od vaření však nedojde ke zničení choroboplodných zárodků, proto se musí ryba na ceviche zpracovat co nejdříve po vylovení). Latinská Amerika nebyla vždy z nejbohatších a je tedy jasné, že takto připravený pokrm byl nejlevnější. Přitom to tady v LA teď jede, jako svině a restaurace se předhánějí v tom, kdo to přinesl jako první a kdo to má nejlepší a podle tradic atd. přitom se cena pomalu šplhá vzhůru…přitom je syrová ryba zakapaná solí a citrónem OMG!!! :D

To napravo je pak WATERMELON SALAD s pršůtem, hikamou a parmezánem, zkrátka pečička.

Jako třetí předkrm jsme si dali BLACK MISSION FIG TOAST. Ten byl s Burratou (mladá mozzarella), fermentovaným medem a marconi madlemi. Ten byl dobrej.

Zatím ale nic nebyl takové to „wau“, to je ale mělo změnit. Přišel na řadu totiž hlavní chod a k tomu jsme si dali tzv. BOUILLA-BLAIS. Byl to takový hybrid mezi polévkou a rizotem. Byly v tom chobotničky z Monterey, krevety, mušle, mečoun a fregola rizoto na šafránovo-humří omáčce.

A to vám byla bombice, to mělo úžasnou chuť a těch pár kuliček rizota nemělo chybu. Tohle bylo vážně pecka.

Protože jsme měli stále hlad, přidali jsme další jídlo a tím byly těstoviny. Dali jsme si UNI CARBONARA.

Tam byl mořský ježek, toho já nemusím, ale Karen ho miluje. Dále pak linguini, pancetta, husí a pecorino romano.

Do těch domácích linguini přimíchávají také mořského ježka, tím dostanou tu nahnědlou barvu.

Dále už je to o dezertech. Bylo nám řečeno, že pokud se zmíníte, že slavíte nějaké výročí, dostanete zadarmo dortík, který nemají na Menu. A tak Karen mezi řečí s „pingelem“ (číšníkem), upustila „nápovědu“ a čekali, jestli se chytí na udici. Chytil se a dortík jsme dostali. Bylo to nefér a pak jsme si říkali, že čím více lidí to ví a bude zneužívat, přestanou to dělat. Tak jsme asi byli dost možná mezi posledními.

Takhle vypadá, není na Menu, ale byl dobrej. No a nakonec přichází na řadu to, kvůli čemu tam Karen chtěla vůbec chtěla jít. YODEL. DEVIL'S CAKE / WHITE CHOCOLATE / HAZELNUT BRITTLE / HOT CHOCOLATE. (mají ho I na hlavní stránce, když scrollnete dolů, tak ten dort na obrázku nalevo).

Tady je:

Takhle vypadá, když vám ho přinesou a polejí horkou čokoládou. Ta trubička se doslova rozpustí. Uvnitř se to mísí chutěmi, no labůžo.

Takto vypadá před politím, pokud jste se nepodívali na jejich web.

No a to je konec, ještě nám zbývá závěrečné vyúčtování.

Na dva lidi sto padesát baků. Je to málo, je to moc, nebo kolik to vlastně je? Odpověď si zvolte sami.

Já měl jen ten jeden coctail a paní měla k pití Arnold Palmer…počkejte, cože to je? To je tady teď taky obrovsky populární. Má to název po jednom velkým golfistovi, kterej to zřejmě pil/pije. Je to mix 1 iced tea a 1 citronová lemonade. Pokud to v Praze ještě není, tak honem dohonit LA. M8 to tady teď velkej lauf.

No a já zakončím dnešní povídání nedělním paddle boardováním. Opět se budu opakovat, ale jinak to nejde sdělit. Zábava a sport na vzestupu v nesmírným laufu. Obrovské prkno na moře, na kterém se pádluje ve stoje. Lidé na tom jezdí míle od břehu v touze vidět velryby anebo jen tak pro radost v maríně.